27.11.2017

NAŠE PRVNÍ CESTA ZA OCEÁN A ZASTÁVKA V AMSTERDAMU AMSTERDAM - NETHERLANDS

Jsou dvě hodiny ráno a já teprve dobaluju. Klasika. Jenže teď je to jiný, musím vstát ve 4, aby nám nefrnklo letadlo do Ameriky. Páni. Já jedu do Ameriky. Vím, že v dnešní době může cestovat úplně každej, ale pro mě fakt asi nic víc není. Nic mě nenaplňuje víc, než sedět v letadle. A ne, ani po 8 hodinách v letadle mě to stále neomrzelo ( a asi ani nikdy neomrzí). Zapínám kufr a uleháme do postele. Výjimečně zabírám hned jak se přikryju dekou. Po hodině a půl zvoní budík, že je čas vstávat. Oba máme šíleně červený a unavený oči, kdybychom vstávali do práce, tak vim, že bychom se neprobudili. Ale první let do USA to je úplně jiná pohádka. Vcelku rychle vyrážíme na letiště, odbavení už jsme přes internet, takže jen odevzdáváme kufry, ukazujeme letenky, ještě naposledy zkontroluju jestli máme všechny dokumenty a může se jít ke gatu. Letíme přes Amsterdam, kde jsme si mohli zvolit, zda poletíme hned navazujícím letem do Ameriky, nebo strávíme den v Amstru. Jelikož jsem v Amsterdamu byla před rokem a půl a zamilovala jsem si ho, tak volíme možnost číslo 2. Alespoň ho H. uvidí konečně taky. Všechno probíhá bez problémů a za necelé dvě hodiny už stojíme na nádraží a nastupujeme do rychlovlaku směr centrum. Je to totiž nejrychlejší a zároveň nejlevnější způsob, jak se dostat přímo do centra. Vlak jezdí každých 15 minut a nejlepší je vystoupit na zastávce Amsterdam Centraal. Lístek stojí cca 5 Euro, cesta trvá kolem 20 minut. Amsterdam má tu výhodu, že je fakt lehkej k zapamatování. Přinejhoršim Vám doporučuju stáhnout aplikaci HERE, kde si stáhnete offline mapu státu/města, do kterýho zrovna jedete. Používáme jí už přes 2 roky na cestách a nemůžeme si jí vynachválit. Je zdarma. Amsterdam si na nás tentokrát připravil docela divoký počasí. Půl hodiny svítilo sluníčko a bylo skoro na mikinu a během vteřiny začal mega déšť. Připadala jsem si jako v Londýně, mělo to ale takový severský kouzlo, kort když začalo pršet a do toho svítilo sluníčko, který ozařovalo kapky deště všude kolem nás. Vypadalo to, jako když jsou celý cesty posypaný diamantama.. Plán jsme ani moc neměli. Já jsem hlavně chtěla prezentovat Amsterdam tak, aby si ho H. zamiloval minimálně tak, jako já loni. Což se myslim povedlo. Ukázala jsem mu hlavní lákadla Amsterdamu, jako jsou spletité uličky, květinový trh, nápis I amsterdam,.. nejvíc byl samozřejmě nadšenej ze čtvrti červených luceren, chlap no. Koupili jsme pohledy, což se začíná stávat naší tradicí. Poslali je rodině a hlavně babičkám, který to potěší vždycky nejvíc. Na jídlo jsme natrefili na jednu suprovou restauraci MOOK pancakes. Měli ty nejlepší slaný lívance, jaký jsem kdy jedla. Přijde mi, že vždycky, když si myslim, že jídlo už nemůže být lepší, tak mi to pokaždé nějaká země vyvrátí. Tím pádem se potom nemůžete divit tomu, když v každým článku napíšu, že tohle bylo nejlepší :D já za to vážně nemůžu! Tenhle výlet bych celkově pasovala na gurmánskej. Nejspíš Vám napíšu i samostatnej článek jenom o jídle v NY, protože je toho tolik, co tam musíte ochutnat. Po obědě jsme pokračovali v prozkoumávání města, já jsem neustále přemýšlela o zajímavostech, který o Amstru vím a vyprávěla o nich H. Uběhlo pár hodin, překvapilo nás pár lijáků, dali jsme si jedno kafe uprostřed malebných uliček, opět jsme nasedli na rychlovlak a jeli směr letiště. Na letišti jsme prošli kontrolou a nasedli bez problémů opět do letadla. Tentokrát na náš nejdelší let v životě. Kdybych neměla tolik adrenalinu z toho, co se děje a z toho, že za pár hodin už uvidím mojí nejlepší kamarádku, tak bych asi usla hned, co bych dosedla na sedačku. Místo toho jsem neustále koukala z okýnka ven, zkoukla jsem 2 filmy a dočetla knížku. Také nám dali vyplnit dokument, kde se ptají na pár otázek o tom, co jedeme dělat do Ameriky atd.. Letadlo přistálo v 19:30 na letišti J. F. Kennedy. Teď už nás čekal jen pohovor u úředníka, který ověří, co budete ve státech dělat, jestli máte zpáteční letenku, kde budete bydlet atd. Já jsem z toho pohovoru měla docela respekt a trošku jsem se toho bála, ale opravdu to bylo absolutně v pohodě. Myslim si, že jen tak někoho domů zpátky neotočí. Úředník nám také zkontroloval pasy (které musí být biometrické), ESTU (povolení ke vstupu do USA - místo víza, platí 2 roky a vždy na 90 dní) a sejmul nám otisky prstů. Pohovor trval cca 5 minut a hned jsme mohli vyrazit pro kufry. TIP: Pokud z toho opravdu máte strach, třeba proto, že neumíte moc anglicky, tak si přečtěte pár pohovorů na internetu, nebo mi klidně můžete napsat, když budu vědět poradím. Taky se doporučuje pro toho, kdo si není jistý svou angličtinou sepsat nějaké odpovědi, které se většinou opakují na papír. Ale vážně se není čeho bát. Dokonce jsem dohledala na internetu i předvyplněný dokument, který se vyplňuje v letadle - to abyste to složitě nemuseli v letadle překládat z angličtiny do češtiny.. Kufry jsme našli celkem rychle. A mohlo se jít do víru velkoměsta. My jsme byli s kamarádkou domluvené, že k nim dorazíme Uberem, což je v USA asi nejlepší varianta. Jenže, od tý doby, co se změnil roaming, mi NIKDE v zahraničí nefunguje telefon, už jsem s tim byla tak 4 krát u Vodafonu a vždycky mi řekli, že už teď fungovat opravdu bude, a že se jako strašně moc omlouvaj… Nicméně nikdy mi zatim nefungoval, takže budu nejspíš nucená k tomu, měnit operátora, protože to komplikuje vždycky všechno. Jediná naše záchrana byla ta, že na letišti mají internet, ale jen na půl hodiny zdarma, tak já jakože objednám Uber, jenže mi nedošlo, že se mi nedovolá, takže jsme tam v zimě čekali asi hodinu, hledali ve všem tom mumraji lidí, taxíků, uberů a falešnejch uberů ten náš uber u kterýho jsme věděli SPZ. A nic. Takže jsme to vzdali a riskli to s jedním Uberem, který tam čekal bez objednání. Měli jsme fakt štěstí, protože nám řekl cenu jen o 2 dolary větší, než Uber normální, což se nestává. Po celou dobu, co jsme tam totiž stáli, nám nabízeli cenu tak 2krát až 3krát dražší. Když už jsme seděli v tom Uberu mi H. řiká “Hele, co když nás veze někam, kde nás okrade a zabije?” Vystrašil mě natolik, že jsem si zadala adresu, na kterou jsme měli přijet do navigace a kontrolovala správnost jízdy. Pokaždý, když zatočil do jiné ulice, měla jsem srdce až v krku :D Ale dojeli jsme a přežili jsme. Ještě byl pán nakonec tak moc hodnej, že čekal, než najdeme ten správný dům a teprve až když viděl, že nás někdo vítá, tak odjel. Ano, svět je ještě v pořádku a hodný lidi existujou. Jestli však do NY plánujete výlet, dejte si na tohle opravdu pozor, protože my měli vážně štěstí. U každýho to takhle dobře nedopadne. Ta lepší varianta ještě prý je, když Vás někdo odveze na správný místo, ale chce po Vás až v cíli minimálně dvojnásobek ceny. Doufám, že se Vám první článek o cestě za velkou louži líbil, už teď mám rozepsanou další část z prvních dnů v NY. Myslim, že do čtvrtka nejdéle by mohla být na blogu. Jestli máte nějaké otázky, klidně mi je napiště do komentářů, nebo kamkoliv jinam, budu se snažit na všechno odpovědět, nebo to zahrnu do dalšího článku. Děkuju moc za pozornost a přeji úspěšný týden. Vaše - Annie

Booking.com