CESTA NA SANTORINI

Z letadla se začnou ozývat zvuky, pilot dává ohromný stroj do pohybu a já jsem opět ve svém živlu. Začínám se usmívat a pootočím hlavu tak, abych viděla z okýnka. Pražský letiště se noří do podzimní nálady. Na okýnko bubnují kapky deště. Ideální den na to zabalit kufr a odletět za teplem. Letušky začínají rozdávat bonbóny. Držím ten svůj v ruce a čekám, až si ho budu moct rozbalit..

Letadlo začne nabírat na rychlosti a vzlétne. Vše pod námi se zmenšuje a Praha zmizí pod oblaky. Polije nás ostrá záře sluníčka. Tak tady jsi, řeknu si a už myslím na pláž a na zážitky, které na mě čekají. Představuju si ten bílo-modrý ostrůvek uprostřed Egejského moře. Santorini, je rájem pro fotografy a všechny cestovatele ze všech koutů světa.

Prvním cílem jsou však Athény, kde mám 9 hodinový přestup a poté pokračuju dál. 

Let mi neuvěřitelně uteče. Když vycházím z letadla, čeká na mě krásných 28 stupňů. Vymotávám se z letiště a jdu si pro lístek na metro, které mě doveze až do centra. To se mi na Athénách líbí. Z letiště pohodlně až do centra. Automat na lístky vzdávám po 5 minutách a odebírám se rovnou k okýnku, kde mi pán plynulou angličtinou vysvětlí vše, co potřebuju a prodává mi lístky na cestu. 

Vcházím do centra dění a jako dítě z vesnice valím oči na systém řeckého metra. Mají tu totiž tříproudové metro z čehož na dvou kolejích jezdí vlaky. Risknu to a nasedám hned do prvního, který přijede. Naštěstí zjišťuju, že jedu správným směrem.

Metro ohlašuje stanici přímo v centru a já začínám stoupat z podzemí. Na povrchu se mi přestává líbit během prvních sekund. Lidé se chovají, jako kdyby jim bylo vše jedno, autobus nejezdí podle jízdního řádu a nikdo nedodržuje dopravní předpisy. Každý si tu zkrátka dělá co chce a všude vládne chaos. Já, jako věčný optimista se samozřejmě uklidňuju, že jsem určitě jenom ve špatné části města a pokračuju dál.

Proplétám se městem a v dálce zahlédnu můj první cíl - Akropolis. Už se mi v hlavě rodí nápady, jak přesně si ho vyfotím. Je 8 večer. Všude je ticho a já stojím před obrovským plotem a několika turnikety. Ty tři polorozpadlé sloupy jsou zabezpečeny líp, než klenoty na Pražském hradě. Plot je asi tak 500m od samotného Akropolisu, tudíž si nemůžete udělat ani pořádné fotky. Další zklamání, které Athény přináší.

Začíná na mě doléhat únava. Po celodenním balení, letu a zatím ne moc úspěšné procházce po Athénách už myslím jen na postel, nebo na něco dobrého k jídlu. Do postele se nedostanu ještě několik hodin, tak se začínám poohlížet po nějaké pěkné řecké taverně. Nakonec skončím v bistru Lulu´s Bakery and Deli, kde mi dávají slaný koláč a tortillu, se skvělým pitím. Athény tedy díky této malé restauraci dostávají malé plus.

Po občerstvení se vydávám nasávat ještě trochu řecké atmosféry. Už nic ale neřeším a jen chodím tam, kam mě nohy nesou. Vystoupám na kopec, před sebou vidím osvětlené Athény a v tom z dálky uslyším nádhernou hudbu, která se nese z jedné zapadlé restaurace. Užívám si nádherné zvuky trumpety a jen tak jsem.

Z nádherného okamžiku mě vytrhne čas, který běží neúprosně kupředu. Mířím tedy opět na letiště.

Nad Athénami je stále tma, ale během hodinky se začne město probouzet k životu. Já však opět nasedám do letadla a pokračuju ve své cestě do ráje.

Kdybych měla ohodnotit Athény, je to město, které se mi v Evropě líbilo zatím nejméně. Má své kouzlo, to ano, ale nelíbí se mi přístup místních lidí a na městě jako takovém se to bohužel hodně promítá. Byl jste někdo v Athénách? A jaký na ně máte názor? Ráda bych našla člověka, který by mi tohle mínění o Athénách vyvrátil. Má cenu se tam ještě někdy vracet?

Brzy ráno přistávám na nejmenším letišti, které jsem zatím viděla. Divím se, že pilot měl vůbec kam přistát. Letiště lehce připomíná naší D1, s tím rozdílem, že na naší dálnici je více rušno. Na letišti jde všechno rychle, jelikož jsme jediné letadlo, které přistávalo a tak během půl hodiny čekám i se všemi kufry na odvoz do hotelu.

Řidič mě vyzvedává a už uháníme po vyprahlých cestách do Perissy. Perissa je malé pobřežní městečko a týden teď bude mým domovem. 

Po vybalení kufrů v hotelu SMARAGDI, kde na mě čeká nádherný bazén a vířivka v koupelně, jdu prozkoumávat okolí.

Poprvé vidím pláž z černého písku a je to úžasný zážitek. Celý den je jako ze snu. A když večer ležím v posteli, napadne mě myšlenka, že jsem to dokázala. Jsem na dovolené, kterou jsem si vysnila a naplánovala sama. S touto myšlenkou upadám do tvrdého spánku.

Příště Vám povím o výletu do hlavního města (Thiry) a na pláž RedBeach. Řeknu Vám, v jakém městě jsem zažila ten nejkrásnější západ slunce a taky jak mě překvapila řecká kuchyně.

 

Užijte si zbytek víkendu. -Annie

 

Hlavu neustále v oblacích. Nohy věčně toulavý. Prsty zabořený do klávesnice. Sny velký (prej až moc). Snažící se najít TEN svůj smysl. A já ho najdu, fakt.

Booking.com