PROČ JSEM SE ODSTĚHOVALA ZA POLÁRNÍ KRUH?

Je pátek 29. 6. 2018 a já jedu Uberem směr letiště. Za mnou sedí moje rodina. Řidič se nás ptá, kam letíme. Nejspíš je mu divný, že máme “jenom dva kufry”. Mamka odpovídá, že letím pouze já sama, že se stěhuju do Norska. Když to vysloví začíná to být trošku reálnější. Do tý doby jsem si totiž neuvědomovala vůbec nic.

PRVNÍ KROKY DO NEZNÁMA

Když dorazíme na letiště, děkujeme řidičovi za odvoz. On mi na oplátku přeje hodně štěstí. Vcházíme do letištní haly, abych si mohla odbavit kufr. Loučit se nechce nikomu, ale po odbavení už nám nic jinýho nezbývá. Trošku to všichni obrečíme a potom, co zmizí rodina z dohledu, mi začíná všechno docházet.

Na tuhle situaci jsem se těšila už několik let. Od střední jsem snila každý den ve školní lavici o tom, jak “si zabalím celej svůj život do pár kufrů” a poletím. Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že to bude destinace za polárním kruhem, půlku kufru mi zabere zimní bunda a při loučení budu uplakaná jako želva, asi bych se mu hodně vysmála. Já - obrovskej milovník tepla - se nikdy neodstěhuju někam, kde je 7 měsíců ZIMA! Jasně. 

Jenže to jsem ještě nevěděla, že vánoční svátky strávím v Norsku pod polární září..

Ani, že se beznadějně zamiluju. Do Norska, do přírody a později i do "Nora"..

Život si to holt naplánoval po svým. Upřímně si teď ani nedokážu představit lepší místo, kde bych mohla žít.

Neuvěřitelný co? Jak se všechno mění.. názory, osobnost, sny, lidi..

UPROSTŘED NIČEHO

Když nastupuju do letadla, probouzí se ve mně zase ta cestovatelská část, která by mohla lítat letadlem neustále. Zbožňuju, jak se letadlo odlepí od země. Je to takovej pocit svobody. Svobody, díky který můžete být během pár hodin kdekoliv na světě, nebo s kýmkoliv na světě.

Mám přestup ve Stockholmu, kde si sedám do kavárny, ujídám croissant a pozoruju ruch kolem. Tři hodiny na letišti utečou jako nic a já opět nastupuju do letadla - směr Oslo.

Nakonec letím jen na jih, na sever totiž pojedeme autem. Náš společný život zahájíme prvním roadtripem přes celé Norsko.

Když letadlo dosedne na ranvej, mám zvláštní pocit. Na všechno koukám tak trošku jinak. Tohle je teď moje DOMA…

Vyzvedávám kufr, u východu už na mě čeká Rob a mává na mě norskou vlaječkou. Objímáme se snad věčnost, ani jeden z nás totiž nemůže uvěřit tomu, že už budeme jenom spolu.

CESTA NA SEVER

Když nasedáme do auta, máme před sebou cca 1400 km. Většinu cesty pojedeme po jedný z nejdelších silnic v Evropě. Silnice E6 spojuje jih Norska se severem a končí až u ruských hranic. Je považována za jednu z nejkrásnějších cest na světě, čehož si všimne úplně každý. I podél silnice tu roste ta nejzelenější tráva.

Jedna z našich zastávek je u obrovské stříbrné sochy losa - Stor-Elgen. Losů je tu totiž všude plno. 

Další pauzu děláme v Trya Camping, kde se vysprchujeme a navečeříme tou nejlepší večeří, kterou jsem kdy při kempování jedla. Značka, co tohle jídlo prodává se jmenuje Real Turmat a přísahám, že se z toho posadíte na zadek. Já bych to jedla klidně každej den. Do teď nechápu, jak jídlo, který pouze zalijete vodou a čekáte pár minut, může chutnat jako jídlo z restaurace, ne-li lépe.

TIP: Je důležitý se pokaždý zeptat majitele, nebo někoho, kdo za kemp zodpovídá, jestli se tu můžete jenom zastavit a popřípadně se domluvit na sprše. Záleží na každém člověku individuálně, někde Vás nechají vysprchovat, jinde zaplatíte symbolický poplatek. Někomu se to vůbec líbit nemusí a pošlou Vás dál, nebo Vám řeknou, že sprchy jsou jen v případě zaplacení přespání.

Po večeři pokračujeme směr Trondheim, děláme pár zastávek na focení, ale celkově to bereme dost hopem. 

Dáváme si slib, že jednou si na tuhle cestu vyhradíme několik týdnů, nebo klidně i měsíců a prozkoumáme jí kousek po kousku.

Je po půlnoci a my začínáme hledat místo, kde rozložíme stan. V Norsku se totiž může stanovat v podstatě kdekoliv, pokud Vás teda majitel pozemku nevyžene. Mně už dost padá hlava únavou, takže Rob nakonec místo vybírá sám. Já jsem ráda, když se zvládnu přesunout do stanu.

Spousta lidí se mě ptalo “A to jste jako za tmy stavěli stan a vybírali místo na spaní?” No.. v noci. Ono tu od 20. května do 22. července nezapadá sluníčko, takže je světlo víceméně pořád. Když jsem se dozvěděla tuhle informaci, tak jsem si vůbec nedokázala představit, jak tady budu spát, ALE první noc (ve stanu) jsem byla tak moc vyčerpaná, že jsem ani nevěděla kolik je hodin a odpadla jsem ihned, co jsem vlezla do spacáku. Další noci (už doma) je v ložnici ještě větší tma, než v Praze. Tady je hodně důležitý mít kvalitní zatemnění oken. Takže tu spím jako miminko.

VÍTEJTE V SEVERNÍM NORSKU

Vstáváme do provoněného rána. Obklopuje nás jenom příroda. Dáváme rychlou snídani, balíme stan a vyrážíme dál. Pro cestu na sever platí, že čím jedete výš, tím ta příroda je krásnější. Silnici už začínají lemovat i vodopády tříštící se o skály, občas zahlídneme dřevěný kostel, který je pro Norsko typický a všude je milion ovcí.

Po pár hodinách přijíždíme k bráně severního Norska. Odsud začíná ta pravá paráda. Panoramata doplňují lesy a zasněžené vrcholky hor. Po stovkách kilometrů přijíždíme na severní polární kruh. 

TIP: Doporučuju tady udělat zastávku, nafotíte si krásný fotky a možná koupíte i pár suvenýrů.

Nejhezčí část cesty je definitivně národní park Saltfjellet. V parku je hodně nízká hustota osídlení a velmi málo zásahů člověka do přírody. Pokud si chcete odpočinout od lidí a zároveň chodit po turisticky vyznačených cestách, tohle je správna volba. Součástí parku je druhý největší ledovec v Evropě - Svartisen.

Já se tu zamilovala do divokých řek a prý tu je taky největší šance potkat soba. Zajímavostí je, že park představuje pomyslnou hranici mezi původním norským a sámským osídlením.

Hory začínají ubývat a my postupně sjíždíme víc a víc k moři. Na ostrovy se dostaneme trajektem (Bognes-Lødingen). Do Bognes dorážíme přesně na čas. Na trajektu sedíme v objetí u okýnka, obloha se trošku mračí, přesto se najde pár paprsků, který si razí cestu skrz. Robert mi popisuje, jaká byla jeho první cesta sem a jak se z ostrovů stalo jeho doma. Já se nemůžu vynadívat na tu nádheru, ostrovy se mi předvádí v celé své kráse.

V Lødingenu jsme během hodinky, od domova už nás dělí jen pár zanedbatelných kilometrů. Vnímám krajinu, která ubýhá za okýnkem. Nejdominantnější jsou hory. Ty jsem si zamilovala už v zimě. 

Auto vjíždí do městečka jménem Sortland..”Welcome home babe” mrkne na mě Rob a já se nedokážu přestat usmívat.

ŠTĚSTÍ JE V NÁS, STAČÍ (SE) JEN POSLOUCHAT

Vystupuju z auta. Vzduch je provoněný mořem, obloze vládnou racci, vlny se tříští o skály kolem a já se po dlouhý době cítím naprosto v klidu a vyrovnaně. Tohle rozhodnutí - odjet sem - bylo to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat.

Hlavu neustále v oblacích. Nohy věčně toulavý. Prsty zabořený do klávesnice. Sny velký (prej až moc). Snažící se najít TEN svůj smysl. A já ho najdu, fakt.

Booking.com