VÝLET DO THIRY

V dálce slyším hudbu moře, které mě kolíbá ve spánku. S hlavou zabořenou do polštáře zaslechnu ostrý zvuk budíku. Moje tělo ani hlava nechápe co se to děje. Jsem na dovolený, můžu spát, jak dlouho chci. Vypínám budík a zavírám oči, když v tom si vzpomenu, že dneska chci stihnout východ slunce v hlavním městě – Thiře. Vyskočím z postele a začnu urychleně balit věci. Telefon ukazuje 5:00 (maminka by ze mě měla radost – nejsem ranní ptáče, na střední jsem věčně zaspávala a mamka mě tahala z postele). Komu by se ale chtělo vstávat do školy, když ho čeká jen sezení v lavici? 

Dobrodružství. To je to, co potřebuju a to je to, co mi cestování dává.

Skládám všechny věci do batohu, zavírám dveře od apartmánu a vyrážím na autobus. Zastávku začínám mít na dohled, když v tom u ní projede autobus (o 5 minut dřív!). Začínám se trošku zlobit na Řeky, kvůli jejich nepravidelným řádům. Ještě v polospánku dojdu na zastávku a čekám. Nevím na co, protože další má jet až za hodinu. Za pár minut se však objeví další autobus, na který začnu zuřivě mávat. Překvapivě zastaví a já šťastná jako blecha nastupuju a ujišťuju se, zda jede do Thiry. Nejmilejší řidič pod sluncem mi odpoví, že ano a můj výlet může začít.

Uháníme po úzkých silnicích ostrova a tma začíná ustupovat. Cesta uteče jako voda a po 15 minutách opouštím autobus s batohem na zádech a foťákem v ruce. Procházím se tichými uličkami Thiry a pozoruju u toho nádherný východ sluníčka, které probouzí spící město k životu. Mám hodinu a půl na to, projít si město bez tisíce turistů, které sem přiváží ohromné lodě z ostatních ostrovů. 

Thira vypadá jako nedobytná zasněžená pevnost. Na černém podkladu svítí bílé baráčky s modrými střechami a luxusní hotely upoutávají pozornost se svým bazénem, ze kterého je výhled na moře. V dálce bijí zvony a oznamují, že je čas na snídani. Procházím se a fotím, co se dá a když mi přijde, že je tu na mě už moc lidí vybírám restauraci na snídani, kterou přidávám do seznamu nejlepších snídaní v mém životě.

Po vydatné snídani, kdy mé chuťové buňky plesají radostí, se vydávám opět do víru města. Thira se s návalem turistů proměňuje z nejklidnějšího městečka na jedno z nejrušnějších, a tak se snažím vyhledávat klidnější místa, na kterých budu jen já. Po pár hodinách zakotvím v jednom baru. Mají tu pohodlné sedačky, ze kterých se můžu kochat pohledem na vulkán, usrkávat z koktejlu a zobat slané oříšky.

 

Užívám si tu pohodu plnými doušky a k vedlejšímu stolu si přisedává postarší pán, který se se mnou dá do řeči. Dozvídám se, že pochází z Kanady, ale už několik let žije v Hong Kongu. Prodělal rakovinu a ani ta mu nezabránila procestovat celý svět. Viděl dokonce i Prahu a tak mi naše krásné hlavní město vychválí do nebes. Moje srdíčko poposkočí radostí, že přeci jen ta naše malá země uprostřed Evropy má být na co pyšná. Hltám jeho zážitky. Tyhle setkání na cestách zbožňuju.

Sluníčko začíná zapadat za horizont. S pánem se rozloučíme, zaplatím účet a vydávám se do přístavu. V polovině cesty si postesknu, že jsem si na pána nevzala žádný kontakt. Uklidňuju se tím, že na takový náhody mám v životě opravdu štěstí a že ho určitě potkám ještě někde jinde ve světě.

Thira se zdá jako dokonalý místo na světě, ale bohužel není. To pochopím cestou do přístavu. Chápu, že místní se musí něčím živit a že většinu peněz mají v sezóně z turistů, ale nelíbí se mi, že kvůli tomu trpí zvířata a většině turistů je to jedno. Abych Vám to vysvětlila, tak přístav leží cca 200m pod Thirou, vede k němu stará cesta, která má přes 500 schodů a většina turistů to bohužel nechodí pěšky, ale dají pár euro místním, kteří na začátku cesty čekají s oslíkama. Ty oslíci stojí celý den na sluníčku, bez pravidelného příjmu vody a jídla. Chodí po kamenné cestě do schodů několikrát denně a na zádech jim sedí většinou obtloustlý turista..

Rozčarovaná z oslíků si sednu v přístavu na lavičku, pozoruju záři zapadajícího sluníčka a přijíždějící lodě. Ve vzduchu jsou cítit ryby a vůně moře. 

Po přístavu se vydávám opět nahoru, kde vybírám jednu z mnoha restaurací. Jídlo je opět bravurní, jako vše, co jsem si v Řecku objednala. 

 Začínám být z celého dne a brzkého vstávání docela vyčerpaná. Po vydatné večeři a pár skleničkách vína se tedy vydávám opět na autobus, který mě odváží zpět do Perissy. V autobuse přemýšlím nad tím, co se mi na Thiře líbilo a v čem mě naopak zklamala nebo překvapila. V té době jsem však neměla ani tušení, že Thira je sice nádherné město, které by měl každý minimálně jednou za život vidět, ale že ta pravá krása Santorini mě teprve čeká.

Co Vy? Už jste tohle město nejznámějšího řeckého ostrůvku navštívili? :-)

Mějte krásné dny, já se na Vás budu těšit u dalšího článku.

-Annie

 

Hlavu neustále v oblacích. Nohy věčně toulavý. Prsty zabořený do klávesnice. Sny velký (prej až moc). Snažící se najít TEN svůj smysl. A já ho najdu, fakt.

Booking.com